In Memoriam

In memoriam se nepíše lehce, ale naši psí kamarádi si vzpomínku zaslouží…

JESSY
majitel Tomáš Ondřej

Celé své dětství jsem toužil po psím kamarádovi. Bydleli jsme však v paneláku na sídlišti a pes dle názoru mých rodičů nepřicházel v úvahu.
Když jsem se oženil a postavil se na vlastní nohy, chtěl jsem si svůj sen splnit. Manželka nebyla proti, děti ještě nebyly na světě a tak jsme se rozhodli, že si psa pořídíme. I když jsme bydleli v malém bytě.
Psal se rok 1996, o chovatelství jsme toho moc nevěděli, plány na chov žádné, tak jsme logicky skončili závěrem – vezmeme si psa z útulku, klidně křížence. Narazili jsme však na arogantního a neochotného zaměstnance útulku a psa jsme si nakonec nevybrali…
Naše představy se staly konkrétnější a tak jsme začali číst inzeráty na prodej labradorských retrievrů. První (a poslední) návštěva proběhla u pseudochovatelů, kde jsme narazili na dvě přerostlá štěňata labradorů. No a jedno jsme si za chvíli vezli domů. Pocity jsme měli stejné, jako kdybychom zachránili psa z útulku.
Jessy, jak jsme štěně pojmenovali, měla podváhu, všeho se bála, neměla základní návyky, ale byla naše!!! Velmi rychle dohnala vše co „chovatelé“ zanedbali a stala se z ní hvězda Komína (část Brna).
Byla nám opravdu vděčným kamarádem a celý svůj život se chovala tak, jako by nám něco splácela. Byla klidným a vyrovnaným psem a nikdy si na nic nestěžovala. Když přišly na svět mé dcery, okamžitě je akceptovala a chovala se k nim velmi přátelsky.
Užili jsme si spoustu legrace, hlavně u vody, kterou opravdu milovala. Nikdy nenechala bez povšimnutí žádnou louži, potůček či rybník. Milovala házení aportů do vody, které pak bezchybně přinášela. Podívali jsme se jednou společně i k moři.
Často jsme také chodili na procházky do lesa, kde se chovala slušně a nikdy nehonila zvěř.
V průběhu života měla jen jednu nepříjemnou zdravotní komplikaci, po které pak bohužel nemohla mít štěňata.
Na podzim roku 2006 jsme se přestěhovali do Žebětína (část Brna) do rodinného domu. Těšili jsme se, jak si zlepšení úrovně bydlení užijeme i s naší milou Jessy, které bylo v té době 10 let.
V lednu 2007 však začala mít nečekané a silné záchvaty epilepsie a velmi rychle celkově strádala. Dne 31.1.2007 jsme se museli s naší Jessy navždy rozloučit… Poslední pohlazení a sbohem jsem jí dal 1.2.2007 v Krematoriu zvířat, kde její mise zde na zemi skončila.

Moc Ti děkujeme, milá Jessy, že jsi tady byla s námi a nikdy na Tebe nezapomeneme…

 

SAFIRA
majitel Tomáš Ondřej

Žádný pejskař bez psa dlouho nevydrží a ani já nejsem výjimkou.
A žádný pejskař si nezaslouží to, co se přihodilo mně a mé rodině... Proto je toto povídání krátké, stejně jako byl krátký život Safirky...
Po úmrtí naší milované Jessy jsme se velmi brzy začali rozhodovat, jakého nového psa si pořídíme. Volba padla na plemeno kooikerhondje.
Po neuvěřitelně dlouhých a složitých domluvách s holandským kynologickým klubem se mi podařilo získat štěně – Safiru, které jsem 24.12.2007 přivezl do ČR. Již po několika dnech však Safira začala mít vážné zdravotní problémy, které byly následně diagnostikovány jako vrozené poškození mozku.
I přes veškerou péči veterináře a mezinárodně uznávaných specialistů z kliniky Jaggy v Brně, štěně 14.1.08 uhynulo...
Těch 14 dní bylo pro nás všechny velmi strastiplné a slzavé období. Zvláště, když mezi záchvaty bylo štěně to nejkouzelnější stvoření pod sluncem, které jsme si všichni zamilovali...

Je nám moc líto, milá Safirko, že jsi přijela k nám domů jen zemřít…

 
MANUSIA´S POLLE
majitelka Helena Chytilová

Z Holandska jsme si na podzim 2007 přivezli dvě štěňata kooikerhondje, fenku Naomie a pejska Polle. Již odmalička byla štěňata rozdílná. Fenka byla štíhlá, hbitá, pořád v pohybu, na procházkách jak neřízená střela. Pejsek byl taková chlupatá kulička věčně se dívající do misky, jestli se nenaplní jídlem, byl neuvěřitelně žravý. Na procházkách se spíše držel u nás, žádné divoké běhání, na zahradě se posadil tak, aby měl dobrý rozhled a pozoroval okolí. Povahově byl úžasný! Vyrovnaný, takový psí frajer, velice rád se mazlil – lehl si na klín stylem „a teď mě hlaďte“, prostě takové zlatíčko a proto jeho odchod bolí o to víc.

V roce jsme mu naměřili jen 34 cm v kohoutku (pes by měl mít cca 38-40 cm), vůbec nelínal a stále měl svojí hustou a dlouhou štěněčí srst. Měl nadváhu, vypadal pořád obézně (tlusté bříško), ale všichni to přisuzovali tomu, že je od malička hodně žravý a musí zhubnout. Po konzultaci s veterinářem jsme mu nasadili dietu – dostatek bílkovin a méně tuku, a zvýšili pohybovou aktivitu. Polle sice zhubnul, ale bříško zůstalo tak jak bylo velké. Jak jsem později poznala, byla dieta zbytečná a tak Polle dostával zase obvyklou porci a už jsme ho netrápili procházkami.

Na jaře 2009 se mu objevily první kožní problémy. Veterinář mu vyholil v místě zánětu kůže srst, aby se to lépe hojilo. Po dvou měsících, kdy mu srst vůbec nedorůstala a stále ještě nelínal, jsem začala mít podezření, že je něco špatně. Při jedné z kontrol u veterináře mi byla položena otázka, zda hodně nepije. Proto jsem Pollemu po 12 hodin odměřovala vodu a tak zjistila, že vypil 1,4 l vody. Optimálně měl za den vypít jen cca 0,6 l vody. Veterinář předpokládal cukrovku nebo nesprávnou funkci nadledvin.

Následovalo vyšetření moči a kompletní rozbor krve. Kromě lehce zvýšených jaterních testů byly ostatní hodnoty v normě. Jen ta cukrovka se vyloučila. Objednala jsem Polleho na Kliniku chorob psů a koček na VFU v Brně. Po celodenním vyšetření (krevní rozbor, rozbor moči, sono břicha, EKG, magnetická rezonance) jsem odjížděla s potvrzenou diagnózou Cushingův syndrom. Na magnetické rezonanci byly zjištěny zvětšené nadledvinky a změny na hypofýze. Diagnóza zněla centrální hyperadrenokorticismus.

Cushingův syndrom se objevuje většinou u starších psů (literatura uvádí 10 let a výše) a proto se s největší pravděpodobností u Polleho jednalo o vrozené onemocnění. Všechny symptomy této nemoci uváděné v literatuře Polle nakonec měl. Během léčby se mu zhoršily kožní problémy a objevily se i problémy s chůzí. Protože končetiny měl bez svalové hmoty a neunesl se, přední tlapky měl prošláplé a pohyb byl pro něj obtížný.

Po vyslechnutí názorů od několika veterinářů (je nutné pravidelné monitorování psa na klinice, je to nevyléčitelné, pouze se potlačují symptomy nemoci), s přihlédnutím k výsledkům magnetické rezonance (změny na hypofýze), aktuálnímu zdravotnímu stavu pejska (kožní problémy, špatná pohyblivost) a finanční náročnosti léčby, jsem se rozhodla, že v léčbě pokračovat nebudeme.

Polle se velmi rychle zhoršil a pak přestal jíst. Poslední návštěva u veterináře byla hodně smutná, bylo to 29. října 2009.

Příznaky onemocnění:
- Pejsek nevyrostl, jen 34 cm v kohoutku
- Přes den se nepohyboval, jen seděl, díval se, pospával
- Štěněčí srst nevylínala
- Vyholená srst ani po 2 měsících nedorůstala
- Pejsek hodně pil, neudržel moč přes noc
- Byl velmi žravý – krmení musel dostávat ve 2-3 dávkách, jinak štěkal hlady
- Slabé nohy (bez svalové hmoty), přední tlapky měl prošláplé
- Velké, jakoby nafouklé břicho
- Kožní problémy (tenká kůže, lupy, hnisavá ložiska s postupnou alopecií)